Jan, kapitola 12

Poslední pomazání

1Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. 2Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. 3Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.
4Jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekl: 5„Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů? Mohlo se to rozdat chudým!“ 6To však neřekl proto, že by měl starost o chudé, ale že byl zloděj. Měl totiž na starosti společnou pokladnu a z toho, co se do ní dávalo, si bral pro sebe.
7Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. 8Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“
9Veliké množství Židů se dozvědělo, že Ježíš je tam, a tak přišli – nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. 10Vrchní kněží se proto rozhodli zabít i Lazara. 11Mnozí Židé totiž kvůli němu odcházeli a uvěřili v Ježíše.

Král na oslíku

12Nazítří onen veliký zástup lidí, kteří přišli na svátky, uslyšel, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. 13Vzali palmové větve, vyšli mu naproti a volali:
„Hosana!“
„Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“
„Ať žije král Izraele!“
14Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno:
15„Neboj se, Dcero sionská!
Hle, tvůj král přichází
sedící na oslátku.“
16Jeho učedníci tomu nejdříve nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tehdy si vzpomněli, že to o něm bylo psáno a že se to na něm vyplnilo. 17Zástup, který byl s ním, vydával svědectví, že zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. 18Když slyšeli, že udělal ten zázrak, vyšli mu lidé naproti v celých zástupech.
19Farizeové tehdy jedni druhým říkali: „Vidíte? Nic nezmůžete! Celý svět jde za ním!“

Zrno pšenice

20Někteří z těch, kdo se přišli o tom svátku modlit, byli Řekové. 21Přišli za Filipem, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, chtěli bychom vidět Ježíše.“ 22Filip o tom šel říci Ondřejovi a společně to pak řekli Ježíšovi.
23Ježíš jim odpověděl: „Přišla chvíle, kdy má být Syn člověka oslaven. 24Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. 25Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu. 26Kdo mi chce sloužit, ať mě následuje; tam, kde jsem já, bude i můj služebník. Kdokoli mi slouží, toho Otec poctí. 27Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této chvíle‘? Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli. 28Otče, oslav své jméno!“
Tehdy z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ 29Zástup, který tam stál a slyšel to, řekl: „Zahřmělo.“ Někteří ale říkali: „Mluvil k němu anděl.“
30Ježíš na to odpověděl: „Ten hlas nezazněl kvůli mně, ale kvůli vám. 31Nyní se koná soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. 32A já, až budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.“ 33(Těmito slovy naznačil, jakou smrtí má zemřít.)
34Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš tu zůstane navěky. Proč tedy říkáš, že Syn člověka musí být vyzdvižen? Kdo je ten Syn člověka?“
35Ježíš jim řekl: „Ještě na kratičko je světlo s vámi. Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma. Kdo totiž chodí ve tmě, neví, kam jde. 36Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste byli syny světla.“ Když to Ježíš pověděl, odešel a skryl se před nimi.

Kdo uvěřil naší zprávě?

37Ačkoli před nimi udělal tolik zázraků, přece v něj neuvěřili. 38Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše:
„Kdo, Hospodine, uvěřil naší zprávě?
Komu se Hospodinova paže zjevila?“
39Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš ještě řekl:
40„Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce,
aby očima neuviděli a srdcem nepochopili
a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit.“
41To řekl Izaiáš, když zahlédl jeho slávu a mluvil o něm. 42Přesto však v něho uvěřili i mnozí z hodnostářů, ale kvůli farizeům ho nevyznávali, aby nebyli vyobcováni ze synagogy. 43Milovali totiž lidskou slávu více než slávu Boží.
44Ježíš volal: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v Toho, který mě poslal. 45Kdo vidí mě, vidí Toho, který mě poslal. 46Já, světlo, jsem přišel na svět, aby žádný, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. 47Slyší-li někdo má slova a neplní je, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. 48Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil. 49Nemluvil jsem totiž sám od sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal přikázání, co mám říkat a co mluvit. 50A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co mluvím, tedy mluvím tak, jak mi řekl Otec.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Jan a jeho autorem je Veronika. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u „Jan, kapitola 12

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.