Joel, kapitola 2

Strašlivé vojsko

1Ať na Sionu troubí polnice,
na mé svaté hoře poplach vyhlaste!
Všichni obyvatelé země ať se třesou,
neboť přichází Hospodinův den!
Ano, blíží se
2temný a chmurný den,
den zahalený soumrakem!
Jako se úsvit rozlévá po horách,
blíží se veliká a mocná armáda,
jaká odpradávna nikdy nebyla
a navěky už nebude žádná podobná:
3Před nimi sžírající oheň,
za nimi plamen plápolá.
Před nimi zem jak zahrada Eden,
za nimi zpustošená pustina –
uniknout není kam!
4Napohled se podobají koním,
řítí se vpřed jak oři váleční.
5Rachotí jako jízda s vozy,
skáčou přes horské vrcholy.
Hučí, jako když slámu hltají plameny,
jako mocné vojsko seřazené do bitvy.
6Před nimi se chvějí národy,
ve tváři blednou zděšením.
7Řítí se vpřed jako vojáci,
jako hrdinové útočí na hradby;
směru se drží každý z nich,
ze své dráhy se neodchýlí.
8Jeden do druhého nevráží,
každý sleduje svůj cíl,
a i když na obranu narazí,
neřídne jejich šik.
9Na město se vrhají,
řítí se na hradby,
šplhají na domy,
vnikají okny jako zloději.
10Před nimi země třese se
i samo nebe se musí chvět;
slunce a měsíc zatmí se
a zmizí záře hvězd.
11Hospodin sám pak burácí
v čele své armády;
jeho tábor je obrovský,
připraven plnit jeho rozkazy.
Veliký, vskutku hrozný je Hospodinův den!
Kdo jej může snést?

Roztrhněte svá srdce

12A proto ještě teď, praví Hospodin,
vraťte se ke mně celým srdcem svým,
s postem, pláčem a truchlením!
13Roztrhněte svá srdce,
a ne pláště své,
k Hospodinu, svému Bohu, vraťte se;
je přece milostivý a soucitný,
nesmírně trpělivý, velmi laskavý
a který od zla upouští.
14Kdo ví? Třeba se rozmyslí, pohnut lítostí,
a požehnání nám zanechá,
aby zas byly moučné oběti a úlitby
pro Hospodina, vašeho Boha.
15Ať na Sionu troubí polnice,
vyhlaste půst,
všechny svolejte!
16Shromážděte lid,
posvěťte shromáždění,
sezvěte starce,
shromážděte děti
i malé kojence.
Ženich ať vyjde z ložnice
a nevěsta ze svého pokoje.
17Kněží, kteří Hospodinu sloužíte,
plačte mezi síní a oltářem!
Proste: „Ušetři, Hospodine, svůj lid,
nevydávej posměchu své dědictví,
ať nejsou pořekadlem pro pohany!
Proč se má říkat mezi národy:
‚Jejich Bůh? Co je s ním?‘“

Hospodin se slituje

18Hospodin se pak rozhorlí pro svou zem
a nad svým lidem se slituje.
19Hospodin svému lidu odpoví:
„Hle, posílám vám obilí,
víno a olej do sytosti!
Nevydám vás už nikdy víc
posměchu mezi pohany.
20Severní vojsko od vás vyženu
daleko na vyprahlou pustinu –
jeho přední voj do Moře mrtvého,
zadní pak do Středozemního;
a vzejde z něho smrad a puch.“
Ano, on vykonal věci veliké,
21neboj se, země, jásej a raduj se!
Hospodin vykonal věci veliké,
22ať už se nebojí polní zvěř!
Širé pastviny zas budou zelené,
stromy ponesou své ovoce
a fíkovník s révou vydají užitek.
23Synové Sionu, jásejte,
v Hospodinu, svém Bohu, se radujte,
neboť vám dá déšť, jak se patří,
vylije na vás liják vydatný,
podzimní i jarní, jako dřív.
24Tvá humna budou plná obilí,
tvé lisy budou tonout ve vínu a oleji.
25Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky,
larvy, ponravy i housenky –
mé veliké vojsko,
které jsem na vás vypravil.
26Budete jíst a jíst až do sytosti
a jméno Hospodina, svého Boha, velebit,
toho, jenž pro vás koná zázraky:
Můj lid už navěky nedojde potupy!
27A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli,
že váš Bůh jsem já, Hospodin,
a žádný jiný není.
Můj lid už navěky nedojde potupy!

Příspěvek byl publikován v rubrice Joel a jeho autorem je Veronika. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.